„Budovali velikou a bláznivou církev, kde by si byli všichni rovni, a tam, kde stál oltář, bylo pusto a strašlivo…“ (z vidění bl. Anny Kateřiny Emmerichové)„Kněží, kteří mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou pustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy…“ (poselství Panny Marie při církevně uznaném zjevení v Akitě r. 1973)
Interiér katedrály sv. Mikuláše před II. vatikánským koncilem:
První přestavba interiéru se uskutečnila těsně po II. vatikánském koncilu, v době, kdy byl sekretářem tamního biskupa dnešní kardinál Miloslav Vlk, který se na „obnově“ katedrály (tj. hlavně vyházení všech oltářů) významným způsobem ideologicky podílel.
To však ještě není konec. Jak zde často připomínáme, revoluce se nedá zastavit. V červnu 2013 má být dokončena za posledních 50 let už druhá přestavba interiéru. Zastaralý obětní stůl pravoúhlých tvarů nahradí nový o půdorysu kruhu.
Zvláštní pozornost zaslouží umístění biskupského trůnu. Tradičně bývá umístěn na levé straně presbytáře. Tak tomu bylo i v předkoncilním uspořádání českobudějovické katedrály.
Pokoncilní liturgie už ale není zaměřena k Bohu, nýbrž k lidem, ke společenství. Na prvním místě je člověk. Proto i trůn pro „předsedajícího“ (další nový pojem) byl postaven přímo na místo hlavního oltáře. Astanský biskup Athanasius Schneider trefně poznamenává:
„Největší hřích lidstva spočívá v tom, že lidstvo odepřelo klanět se Bohu, nechce mu přiznat nejvyšší úctu a první místo. Tento hřích spočívá dále v tom, že lidé Bohu nevěnují pozornost, že nemají vůbec smysl pro ty věci, které souvisejí s Bohem a s klaněním Bohu, že nikdo nechce Boha vidět a pokleknout před ním. Pro tento postoj ducha se člověku jeví jako rušivé Boží vtělení, jako rušivá mu připadá jeho skutečná přítomnost v Nejsvětější svátosti, jako rušivé mu připadá, jestliže jeho eucharistická přítomnost figuruje v kostele jako ústřední. Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti, aby ho bylo vidět a stal se sám středem pozornosti.“
„Hříšný člověk chce totiž postavit do středu chrámového prostoru sám sebe, a to i při eucharistické slavnosti…“
Čím to, že způsob uspořádání pokoncilních kostelů tak nápadně připomíná interiéry zednářských lóží?
Jestliže mají pravdu progresisté, kteří tvrdí, že vývoj se nesmí zastavit, zákonitě se za pár desítek let dočkáme další přestavby. Jak to dopadne? Těžko říct. Můžeme se ale podívat do zahraničí, kde jsou trochu napřed, konkrétně na Augustiniánský kostel ve Würtzbugu. Jeho podoba před II. vatikánským koncilem:
První pokoncilní přestavba připomíná situaci v Českých Budějovicích. Zmizely oltáře (včetně hlavního) a přibyl stůl uprostřed presbytáře.
Za 40 let se ale i toto pojetí stalo pro pokrokáře zastaralým. Takto dopadla nejnovější přestavba tohoto kostela z roku 2011:
Mohly by se tímto směrem ubírat i České Budějovice? Už se ubírají. Ne sice katedrála sv. Mikuláše (zatím!), ale kostel Svaté Rodiny (vlastněný Děkanstvím při katedrále sv. Mikuláše) ano. Toto je již schválený návrh „obnovy“ kostela od architekta Josefa Pleskota, jehož realisace začne jakmile se vybere dostatečné množství peněz.
„Budovali velikou a bláznivou církev, kde by si byli všichni rovni, a tam, kde stál oltář, bylo pusto a strašlivo…“ (z vidění bl. Anny Kateřiny Emmerichové)
Českobudějovickým ale nic nebrání sloužit mše v takto uspořádaném kostele už teď (foto z 22. 3. 2013):
Nezbývá, než se těm blbcům smát a smát a smát.
Nepochybně!
Je toto ještě vůbec Kristova církev? Přizná se náš Pán jednou k těm, kteří se na těchto zvěrstvech podíleli? Od hierarchie až k posledním věřícím, kteří tam chodili?
„Ale my jsme v duchu Druhého Vaticana změnili liturgii, bourali oltáře a přestavovali kostely…“
Pryč ode mne, vy zlořečení, neznám vás!
Když je na zvracení, těžko se směje…
„Při pohledu na dnešní Církev (klérus – liturgie – teologie) je tradiční katolík nejdříve pobouřený, poté zarmoucený, a nakonec propuká v smích.“
M. Gomez Davila, kolumbijský katolický spisovatel (1913 – 1994)
Miro, přeji Ti, aby ses dostal co nejdříve do třetí fáze.
Na jednu stranu to chápu, některé věci jsou tak nehorázné, že se jim dá jen zasmát: http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=854 Zde platí, co říká prorok Jeremiáš o modlách (Jer, 51, 18): Nicoty jsou to, hodné smíchu, v čas soudu bude veta po nich. Na druhou stranu starozákonní proroci, se nesmáli, když Izraelité odpadli od Hospodina, ani sv. Jan Křtitel se nesmál zaslepenosti farizejů: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?“ Ďábel se směje, neboť „pastýři“ vyhánějí ovce z jediného ovčince a duše padají do pekla jako listí na podzim.
Po přečtení toho odkazu se mi udělalo zle. Nevím, kdo je ten pán, co to napsal, ale v tomto případě promluvil duch koncilu. Ano, oni se radují, stejně jako se radovali odpadlí Izraelité nad zlatým teletem. Všeho do času. Jak známo, zanedlouho sestoupil Mojžíš a nastalo očištění, pro některé velice tvrdé.
Revoluce pokračuje, ale nebude to napořád. Všeho do času.
Že se tomu vůbec divíte! Ten pán, to je jezuita dneška a z toho opravdu mluví duch koncilu. Sám uvádíte, že revoluce pokračuje a tak se zase divím, já, že se divíte Vy, protože jste si na to vlastně odpověděl.
K té pokračující revoluci musím jen dodat, že to je teprve začátek a že se máme na co těšit, protože modernisté, ekumenisté a tito všichni jsou teď na koni. A budeme – li jednou vylučováni ze synagog, jak říkal náš Pán Ježíš Kristus, tak musím říct, že z této a jí podobných budu vyloučen velice rád.
Pingback: Rozhlédnutí 2013/04/07 | Duše a hvězdy
S dovolením si půjčuji citát Rdaka Brzobohatého z Dobrých rodáků:
„Vy jste to teda zrychovali!“
Zedníci, kteří vztyčili náš nový oltář, mi řekli, že právě splnili nejnepříjemnější úkol, který dostali. Bylo jim přikázáno zdemolovat velkolepý mramorový oltář, tak složitě opracovaný, že žádná dnešní anglická firma by nebyla schopna jej zhotovit, i kdyby si někdo mohl dovolit tak nákladný podnik zaplatit.. Museli oltář rozdrtit na kousky, aby se mramor nemohl zachránit k jinému použití, a nahradili jej „třemi kusy kamene“. Komentář dělníků byl truchlivyý: „Co si o nás příští generace pomyslí? Jsme horší než vandalové!
článek z novin farnosti sv.Bartoloměje v southwarkské arcidiecesi (Anglie) 21.července 1974
V Clergy Review 1972 poznamenává P.Napier, superior londýnské Oratoře, že takovéto případy se dějí denně téměř ve všech anglických kostelích, aby se usnadnila celebrace „versus populum.“ Sledujetete to datum?
Dovolím si citovat ze směrníce ČBK „Koncepce úprav liturgického prostoru“ z roku 2002:
„Sedadlo pro předsedajícího má svou polohou naznačovat, že je to místo, odkud předsedající řídí bohoslužbu. Obecně je nejvhodnější na čelném a viditelném místě v presbytáři, nikoliv však před oltářem. Tvar sedadla se má vyvarovat podoby s trůnem a musí umožňovat, aby předsedající mohl sedět v liturgickém rouchu. Doporučená šířka je asi 700 mm. Před sedadlem musí být dostatečný prostor, aby předsedající mohl stát.“
V instrukci není sice přímo zmínka o umístění biskupského trůnu (který de facto zapovídá), ale ten je však v podstatě sedadlem pro předsedajícího. NESMÍ STÁT PŘED OLTÁŘEM. Bohužel, za oltář je dnes považován pouze obětní stůl. Dokonce i svatostánek, který je vlastně centerm oltáře, bývá umísťován mimo, dokonce ani nebývá v čele.
V této zprzněné katedrále bude v čele místo živého Ježíše Mons. Paďour. Je navýsost smutné, že Mons. Paďour se neřídí příkladem pokory zakladatele řádu, k němuž náleží. Svatým Františkem z Assisi, který byl, je a stále bude zářivým příkladem pokory. Nikoliv pro kapucína Paďoura, který se staví na roveň Bohu. Vlastně ještě před Boha.
Trochu pokory by Vám neuškodilo, bratře biskupe!
Biskup Paďour je léta vážně nemocen a je možné, že se předsedání na trůnu nemusí dočkat.
Nechtěl bych být na jeho místě u osobního soudu, to teda ne, ne…
To je opravdu zrůdnost, tupé ofce na to poskytnou chechtáky. Co jme nezmršili včera, zmršíme dnes, co se nestihlo dnes, to se s tihne zítra. Ve svatovítské katedrále je taky křeslo předsedy před skutečným , opuštěným oltářem.
A teď na to tupým ovcím ještě dáme peníze, včetně dalšího majetku, aby toho mohli zmršit ještě více. Supi už se slétají a nakonec přijdou o vše a bude to tak, jak o tom mluví Římský biskup. Nakonec Trmice by se docela dobře mohly stát jakýmsi modelovým příkladem pro celou církev u nás.
Už dlouho jsem o nich nikde nic nečetl. Těžko lze tedy čekat poučení. Kdo zastaví prodej far a předávání kostelů obcím a kdo namísto toho obnoví kající pobožnosti a lidové misie? Mám na mysli pochopitelně ty plnotučné bez umělých nepoživatelných přísad.
Ano, to je to, co nejvíc potřebujeme. Jak bylo dále psáno ve vidění bl. Anny Kateřiny Emmerichové, volně cituji: „… ale svatí jim nepodali pomocnou ruku a jejich dílo se nakonec zhroutilo. Církev byla obnovena v ještě větší nádheře, než předtím…“
Buďme svatými, ostatně Pán Bůh po nás nic jiného nechce, a nepodávejme jim svobodnou ruku. Jde to těžko, ale jsou už tací mezi námi a ukazují nám cestu.
Dá – li Pán, tak se té mnohem větší nádhery církve svaté katolické dožijeme.
Když jsem viděl v podstatě zpustošený oltář v Pražské katedrále s vykuchaným tabernáklem, bylo mi do breku.
ad Topajík: kosteltrmice.cz
Když vidím co se děje v jiných diecézích a farnostech,vím že mám být Bohu vděčný za kněze z naší farnosti,kteří naštěstí podobné protestantistické myšlenky a ideje nemají.
Bohu díky za takové kněze
tie oltare skoncili kde? vyhodili sa alebo su niekde deponovane?