Když před nedávnem chtěli katolíci (tzv. tradiční) v jednom kostele hradecké diecese přenést tzv. obětní stůl (který poprvé prokazatelně prosazoval v 16. století odpadlík k anglikanismu John Hooper a po něm Kalvín, Melanchton a další protestanté) a postavit jej dočasně na stranu, aby nepřekážel sloužení Mše svaté na hlavním oltáři, dostalo se jim od místního faráře velmi ostrého vysvětlení, že to není možné, a že i jakési lejstro z biskupství zdůrazňuje, že to není nějaký kus nábytku, s kterým se může jen tak hýbat.

Jak si potom vysvětlit, že v jiném kostele téže diecese to možné je?

Vysvětlení, že bylo nutné uvolnit místo mikrofonům, reprobednám a především zážitků a (pro)žitků chtivé mládeži,  neobstojí – vždyť Katolická liturgika pro střední školy na str. 14 jasně říká: „Kněžiště neboli presbytář jest místo vyhrazené kněžstvu“. 

Jak si ale tento dvojí metr vysvětlit jinak? Napadá vás, vážení čtenáři, něco?

________________________

Jen tak mimochodem, katolickou zásadu o dvanácti svíčkách hořících při výstavu Nejsvětější Svátosti si vesmírní lidé vykládají poněkud svérázně.

A tuší někdo, kde se vůbec vzala móda modlit se u rozházených zmuchlaných hadrů?