Kostel sv. Havla, Rychnov nad Kněžnou, Vánoce 2014
Doporučujeme vaší pozornosti zvláště úsek od času 3:30 s křikem, skřeky a ohnivými efekty připomínajícími peklo.
Událost je řádně zdokumentována, na místě bylo minimálně 7 kameramanů…
Viz též Půlnoční rocková mše (2012)
Když autor nového mešního řádu (NOM) Anibale Bugnini v říjnu 1967 předváděl svůj výtvor synodě biskupů, byla tato „normativní mše“ sloužena v latině, na oltáři (nikoli na obětním stole „čelem k lidu“) atd., čili změny nebyly tak výrazné – tato mše se podobala katolické tradiční mši svaté více nežli to, co se dnes běžně jako „řádná forma“ slouží.
Přesto zavládly mezi shromážděnými biskupy značné rozpaky. Při hlasování o pokusném zavedení této mše bylo ze 187 hlasů 43 proti (non placet), 62 bylo odevzdáno s četnými a závažnými výhradami (secundum modum), 4 biskupové se zdrželi hlasování. Světový tisk psal, že synoda odmítla novou mši. Papež Pavel VI. si ale z toho nic nedělal a o rok a půl později vydal misál se mší v prakticky nezměněné podobě (tentokrát už se raději biskupů na nic neptal).
Kritici nové mše od počátku upozorňovali mimo jiné na to, že je příliš zaměřena na člověka místo na Boha. Katolická mše je zaměřena plně na Boha, divadelní představení plně na člověka. Novus ordo je původně někde mezi. Čím dál více ale inklinuje k orientaci na člověka, jako divadelní či cirkusové představení. Ovšem jednou rozjetá revoluce se dá jen těžko zastavit, a tak už nestačí, že kněz přednáší mešní modlitby čelem k lidu, ale postupně se začaly objevovat různé dětské a mládežnické mše se speciální „dramaturgií“ a pak, nejdříve v zahraničí, klaunské mše. Nyní i v ČR. Tato byla „sloužena“ generálním představeným Kongregace bratří Nejsvětější svátosti v kostele sv. Vavřince v Putimi:
„Kdo by však pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu bylo by lépe, aby byl mlýnský kámen zavěšen na jeho hrdlo a aby byl pohroužen do hlubiny mořské.“ (Mt 18, 6)
Všimněte si, že na pozvánce na akci nebyla o tom, že klaun bude účinkovat při mši svaté a že jedním z klaunů bude sám kněz, žádná zmínka. Rodiče, kteří v dobré víře vzali děti na takovou událost, mohli být dosti nepříjemně překvapeni. Nejen proto doporučujeme vyhýbat se novus ordo zcela.
„Takhle vypadají oslavy Velikonočního Vzkříšení Krista na Příchovicích. Je to točeno okolo 2 h ranní po 3 hodinové sobotní vigilii v Příchovickém kostele sv. Víta. Bylo to fakt nabyté radostí z Pána, díky všem co tam byli a Tobě Pane za krásné svátky!“ (komentář účastníka)
[jwplayer mediaid=“811″]
Kanovník vyšehradský J. M. Josef Bouzek v Pokladnici odpustkových modliteb píše, že v prvotní církvi platilo za zbytečné mluvení v kostele pokání 10 dní o chlebu a vodě. Jaké pokání by následovalo po takovémto třeštění v přítomnosti svátostného Pána Ježíše?
Vyprošujme všem mladým křesťanům, ať poznají pravou radost, nejen discotékovou euforii. A pokud se bez té discotéky nedokážou obejít, ať ji uspořádají někde jinde než v domě Božím.
Když před nedávnem chtěli katolíci (tzv. tradiční) v jednom kostele hradecké diecese přenést tzv. obětní stůl (který poprvé prokazatelně prosazoval v 16. století odpadlík k anglikanismu John Hooper a po něm Kalvín, Melanchton a další protestanté) a postavit jej dočasně na stranu, aby nepřekážel sloužení Mše svaté na hlavním oltáři, dostalo se jim od místního faráře velmi ostrého vysvětlení, že to není možné, a že i jakési lejstro z biskupství zdůrazňuje, že to není nějaký kus nábytku, s kterým se může jen tak hýbat.
Jak si potom vysvětlit, že v jiném kostele téže diecese to možné je?
Vysvětlení, že bylo nutné uvolnit místo mikrofonům, reprobednám a především zážitků a (pro)žitků chtivé mládeži, neobstojí – vždyť Katolická liturgika pro střední školy na str. 14 jasně říká: „Kněžiště neboli presbytář jest místo vyhrazené kněžstvu“.
Jak si ale tento dvojí metr vysvětlit jinak? Napadá vás, vážení čtenáři, něco?
________________________
Jen tak mimochodem, katolickou zásadu o dvanácti svíčkách hořících při výstavu Nejsvětější Svátosti si vesmírní lidé vykládají poněkud svérázně.
A tuší někdo, kde se vůbec vzala móda modlit se u rozházených zmuchlaných hadrů?
V kostele sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně prokázali před několika lety mimořádný smysl pro sakralitu prostoru, kde se dennodenně zpřítomňuje Kristova Kalvárská Oběť.
Rok 2008:
Rok 2012:
Je pravdou katolické víry, že mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty proto, že je v obojí týž obětující kněz a týž obětní dar, totiž Ježíš Kristus sám. Proto se kněz obléká do ornátu, aby jeho osobnost ustoupila do pozadí a zdůraznilo se, že při mši svaté kněz jedná v osobě Kristově – in persona Christi.
Po II. vatikánském koncilu se někteří preláti pokusili do Církve propašovat protestantské chápání mše jako společné modlitby shromážděných věřících za předsednictví kněze (viz Instrukce k misálu Pavla VI.). Autor pokoncilního mešního řádu A. Bugnini dokonce přiznal, že ho ani nenapadlo, že by nějaký kněz po jeho „liturgické reformě“ ještě někdy sloužil mši bez účasti věřících. A právě první popud ke koncelebraci vyšel údajně ze snahy odstranit tzv. privátní mše kněží, které začínaly být v druhé polovině 20. století protestantisujícím se klášterům na obtíž.
Poněkud se zapomnělo na to, že 20 mší svatých obětovaných 20 kněžími přineslo také úměrně více milostí než jedna jediná mše koncelebrovaná 20 kněžími.
Kam to (zatím) dospělo? Koncelebrující kněz opustil obětní smýšlení, které měl Kristus Pán na Kříži, natáčí si mši na mobil a ještě to komentuje:
V tradičním římském ritu kněz koncelebruje jen jedenkrát za život, a to při svém kněžském svěcení (nemnozí pak ještě jednou při biskupském svěcení), ale tato koncelebrace má jiný charakter, východiska i důsledky než koncelebrace NOM. Viz např. http://zaramovane.rajce.idnes.cz/Knezska_sveceni/#Zaitzkofen_2012_38.jpg
Stránky Arcibiskupství pražského koncem dubna 2013 informovaly (zvýraznění redakce KNO):
Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP bude 5. května 2013 ve svatovítské katedrále v Praze sloužit slavnostní mši svatou za sdělovací prostředky. Stane se tak při příležitosti šedesátiletého televizního vysílání v České republice. Přímý přenos vysílá ČT2 od 10.00 hodin. …
Poslání sdělovacích prostředků se promítne do liturgických textů a kázání devadesátiminutové bohoslužby. Koncelebrovat ji budou kněží Tomáš Halík, Zbygniew Czendlik, Vladimír Málek a Jiří Florian. Slavnostní čtení zazní z úst zástupců České televize, například redaktorky Hany Scharffové. Televiznímu vysílání se přizpůsobí i obětní průvod, ve kterém se mimo jiné objeví některé známé postavičky z večerníčků.
Záznam akce: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10488445364-bohosluzba-za-sdelovaci-prostredky/31329838009/
Citujeme přivítání kardinála Duky na začátku bohoslužby (dříve místo toho bývaly stupňové modlitby, žalm Judica, jímž kněz v sobě roznítil touhu po oběti, již chce Všemohoucímu Bohu obětovati; v nové mši se nejen fyzická orientace, ale i slova předsedajícího zaměřují nejprve na shromážděný lid):
„Pokoj Kristův ať zůstává s vámi, s vámi, pracovníci České televize, kteří se účastníte této bohoslužby na čele se svým ředitelem, s vámi, bratři, kteří reprezentujete ekuménu, tedy křesťanství v naší zemi společně při této bohoslužbě. Proto vítám tajemníka Ekumenické rady církví a místopředsedu bratra Fajfra, bratra Tomáše, patriarchu církve československé husitské… (1)
Sdělovací prostředky a především televize jsou jednou z velmocí a my přicházíme, abychom poděkovali. Bohoslužba je především dík Bohu, dík Bohu za velké vynálezy, ke kterým patří televize… (2)“
Ad 1: Pan arcibiskup, jemuž Bůh svěřil úřad spolu s povinností učit, že katolická Církev je jediná pravá Církev a jediná cesta ke spáse, místo toho vítá zástupce protestantských sekt, „továren na omyl a dodavatelů pekla“, jak je výstižně charakterisoval jeden katolický arcibiskup.
Ad 2: Pan arcibiskup říká prakticky to samé co Luther, pro něhož je eucharistie také především oběť díků a chvály, ne oběť smírná a prosebná.
V 62. minutě komentátor říká:
V obětním průvodu přinášejí děti dílo výtvarníka Zdeňka Milera – Krtečka, který už 56 let přináší radost dětem i dospělým. Přestože sám umí jen několik málo slov, svou dobrotou a laskavostí dokázal oslovit děti po celém světě. Na cestu si ho s sebou přibalili i astronauti raketoplánu Endeavour.
…
Také Večerníček výtvarníka Radka Pilaře provází nejmenší diváky už bezmála 50 let. Je pro ně znamením, že den pomalu končí a po pohádce je už netrpělivě očekává jejich postýlka…
Srovnej toto novodobé kreativní obětování s obětováním z tradiční mše svaté:
Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící, jakož i za všecky věřící křesťany, živé i zesnulé, aby mně i jim prospěla k spasení pro život věčný. Amen.
Že úporná snaha pana kardinála zavděčit se za každou cenu světu má přesně opačný efekt, ukazují následující obrázky. Nepřátelům Církve udělal tento obřad, jehož forma má s katolickou mší společného pramálo, velikou radost…
To však ještě není konec liturgické kreativity. Takto pan kardinál upravil mešní text, který v originále vyjadřuje pravdu o tom, že ne všichni přítomní, ale především kněz je in persona Christi obětníkem mše svaté:
Modleme se, bratři a sestry, aby se naše oběť, kterou přinášíme zde, v naší katedrále za šedesát let práce, úsilí, naší České televize, zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.
Slova kněze, která v tradiční mši svaté mají prostou podobu „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“, čímž netříští pozornost upoutávajíce ji jen na to skutečně nejpodstatnější, nový mešní řád rozšířil o slova „blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově“, a pan kardinál Duka je dále kreativně doplnil. Je signifikantní, že výsledný celek příliš nedává smysl:
Na břehu Jordánu, kde řeka se vlévala do Mrtvého moře, ukázal Jan Křtitel na Krista se slovy: Hle Beránek Boží, ten který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni do večeřadla k velikonoční hostině Beránkově.
A jak uvedl pan kardinál závěrečné požehnání?
„Věříme, že toto závěrečné požehnání uděluji společně se zástupci Ekumenické rady církví i ostatních přítomných…“
Opravdu má – jak naznačuje pan kardinál – požehnání nástupce svatých apoštolů stejnou váhu jako „požehnání“ laiků z protestantských sekt?
Očividné podlézání světu, médiím a protestantům, které předvádí pokoncilní episkopát, není nejlepším prostředkem, jak přivést duše k Bohu a ke spáse. Apoštolové a svatí jednali přesně naopak.
Pojem praporování donedávna používali převážně letci, případně provozovatelé větrných elektráren. Označuje postavení listů vrtule do takové polohy, kde kladou proudícímu vzduchu nejmenší odpor.
Kdo by se ještě před několika roky nadál, že praporování pronikne i do katolické(?) liturgie. Tato novota k nám přišla – tak jako většina změn po II. vatikánském koncilu – od protestantů a znamená mávání prapory v kostele.
Nad ministrováním žen se dnes už nikdo ani nepozastavuje.
Tady mají převahu.
Ani používání v liturgii papežem zakázaných nástrojů dnes nikoho nevzruší.
„Je přísně zakázáno tak zvaným hudebním kapelám hráti v kostele…“ (motu proprio Tra le sollecitudini sv. Pia X.)
Gratulace a děkovačky v kostele jsou také běžné.
Rovněž i předávání dárků…
… a jejich předvádění shromážděnému publiku.
Zbystřeme pozornost, sestra moderátorka se chápe mikrofonu a uvádí dárek z nejvýznamnějších…
…prapory!
Do ruky padnou dobře.
Podívejte, co jsem dostal!
Počkej, bratře, já ti ukážu, jak se to má dělat.
A teď společně!
Pozor, vyletí ptáček!
2010 – „liturgické“ tance, 2012 – praporování, 2014 – ???
Revoluci nezastavíš.
Papež František slouží své všednodenní mše většinou v Domě sv. Marty ve Vatikánu, kde i bydlí.
Z fotografií zachycených redakcí Radia Vaticana je zřejmé, že v kapli, kde se tyto mše konají, je místo pravého paškálu z vosku pouze jeho plastová napodobenina, v níž hoří olej. Použití tohoto typu svíce přitom zakazují i pokoncilní dokumenty, např. instrukce Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Paschalis Solemnitatis z roku 1988. Zde stojí:
„Protože jde o pravdivost znamení, velikonoční svíci (paškál) je třeba vyrobit z vosku, každý rok novou, jedinou, dostatečně velkou, nikdy ne umělou, neboť jedině tak bude možné naznačit, že Kristus je světlo světa.“
Může ještě někdo pochybovat o krizi Církve, když ani papež, místo aby šel příkladem a utvrzoval své bratry (Lk 22,32), už nedodržuje ani pokoncilní liturgické předpisy?
Kdy se dočkáme na papežské mši roztleskávaček?