Je pravdou katolické víry, že mezi obětí mše svaté a obětí na kříži není rozdílu co do podstaty proto, že je v obojí týž obětující kněz a týž obětní dar, totiž Ježíš Kristus sám. Proto se kněz obléká do ornátu, aby jeho osobnost ustoupila do pozadí a zdůraznilo se, že při mši svaté kněz jedná v osobě Kristově – in persona Christi.

Po II. vatikánském koncilu se někteří preláti pokusili do Církve propašovat protestantské chápání mše jako společné modlitby shromážděných věřících za předsednictví kněze (viz Instrukce k misálu Pavla VI.). Autor pokoncilního mešního řádu A. Bugnini dokonce přiznal, že ho ani nenapadlo, že by nějaký kněz po jeho „liturgické reformě“ ještě někdy sloužil mši bez účasti věřících. A právě první popud ke koncelebraci vyšel údajně ze snahy odstranit tzv. privátní mše kněží, které začínaly být v druhé polovině 20. století protestantisujícím se klášterům na obtíž.

Poněkud se zapomnělo na to, že 20 mší svatých obětovaných 20 kněžími přineslo také úměrně více milostí než jedna jediná mše koncelebrovaná 20 kněžími.

Kam to (zatím) dospělo? Koncelebrující kněz opustil obětní smýšlení, které měl Kristus Pán na Kříži, natáčí si mši na mobil a ještě to komentuje:

V tradičním římském ritu kněz koncelebruje jen jedenkrát za život, a to při svém kněžském svěcení (nemnozí pak ještě jednou při biskupském svěcení), ale tato koncelebrace má  jiný charakter, východiska i důsledky než koncelebrace NOM. Viz např. http://zaramovane.rajce.idnes.cz/Knezska_sveceni/#Zaitzkofen_2012_38.jpg